HUDEBNÍ KOMPOZICE RACIONÁLNÍ PRVKY: (Ne)lidská hudba? Hudba 20. století mezi subjektivitou a objektivitou

Milan Kundera ve svých esejích přiznává, že v hudbě Varèse a Xenakise nalezl zvláštní útěchu, která spočívá ve smíření s nevyhnutelností konečnosti. Prorokem necitovosti nazval Carl Gustav Jung Jamese Joyce ve své analýze Odyssea. Zde také přichází s tezí, že citovost je nadstavbou brutality. Vyvážení této sentimentality přinášejí proroci asentimentality, podle Junga Joyce, podle Kundery Xenakis. Podle Kundery hudba vždy svojí subjektivitou čelila objektivitě světa. Existují však okamžiky, kdy subjektivita nebo také emocionalita (která za normálních okolností vrací člověka k jeho podstatě a zmírňuje chlad intelektu) stává nástrojem brutality a zla. V takových okamžicích, se naopak objektivní hudba stává krásou, která smývá nánosy emocionality a tlumí barbarství sentimentu. Přednáška Martina Flašara vychází z této Kunderovy teze směrem k dalším úvahám o roli člověka v hudbě 20. a 21. století.

Nahoru